Banner

Zlobivec

Běhal jsem po fotbalovém hřišti nahý. Vymstilo se mi to, teď ležím nahý na studeném lůžku připoután za ruce, nohy a hlavu, abych nemohl uprchnout. V té titěrné místnůstce už ležím nejméně 10 minut... „Zatraceně pusťte mě!“ Zakřičím. Nikdo se neozýval. „Zatraceně, je tu někdo?!“

Zlobivec

Náhle se otevřely dveře, dovnitř vstoupil policista a usadil se na židli kdesi v koutě. „Daiki, pobudeš si tady noc a ráno budeš možná propuštěn. Abys nebyl sám a nepokusil se něco provést, přivedl jsem Ti společnost.“ Promluvil a odešel. Za necelých pět minut vstoupil do místnosti černovlasý, zelenooký kluk. Mohlo mu být tak 18 - jako mně. „Zdravím, jmenuji se Ichiro a dnes Ti budu dělat společnost. Na celém oddělení už nikdo není.“ Představil se a usedl na židli. „Nemohl bys mi dát něco na sebe?“ Až teď si všimnul, že nemám nic na sobě. Vzhlédne od rozečtené knihy. Položí ji na zem a prohlíží si mě. Však se má na co koukat. Blonďaté vlasy, modré oči a štíhlý pas - kdo by se nepodíval. „Ehm...“

Přistoupil. „Myslím, že nic nebudeš potřebovat.“ Než to dořekl, stál přede mnou, jak ho Bůh stvořil. „Co jdeš dělat?!“ Rozčiluji se. „Moc jsi zlobil a já tu teď s tebou musím trčet. Alespoň něco mi můžeš dopřát.“ Využil toho, že se nemohu bránit a začal mi rukou přejíždět po těle. Nejdéle se zastavil u podbřišku. „Nech toho zatraceně!“ Ječím, i když se mi to začíná zamlouvat. Nevnímá mé protesty a přesune se níž. Vezme můj úd do úst a začne rytmicky pohybovat rukou a pusou zároveň. Tělo mě přestane poslouchat a jemu se to viditelně líbí. Už se nesnažím skrývat pocit slasti a vyvrcholím mu přímo do úst. Začervenám se „Mně to nevadí, chutnáš dobře.“ Vzhlédne od mého klína a olízne si mlsně rty. Políbí mě. Pohotově oplácím vroucné polibky. Třeba pak budu propuštěn a uteču.

Přestal s líbáním, posadil se na mě a pomalu si začal sedat. Pronikl jsem hluboko do něj. Naše těla splynula v jedno. Pohyboval se a já vzdychal. Kroutil se a rychle se zvedal a zase si sedal. Netrvalo dlouho a vyvrcholil jsem podruhé se slastným výkřikem. Opět mě políbil a uložil se vedle na studené lůžko. Hleděli jsme si do očí a oddechovali. Kdybych neměl svázané ruce objal bych ho. Nevím, jak je to možné, ale začal jsem ho po té jedné noci milovat. „Miluji Tě Ichiro.“ Zašeptám, ale on už spí. Krátce před ránem se tiše vypaří a smaže za sebou důkazy. Nechal mi své telefonní číslo pro případ, že bych si "to" chtěl zopakovat. Je to konec? Ne není, jen začátek nového příběhu...

Komentáře k povídce (0)

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit.